Goodwood. V Čechách tento název něco říká jen opravdovým fanouškům motorsportu. Ve Spojeném Království a “ve světě” je tato motoristická slavnost obrovským pojmem. Pro mě osobně je to největší festival automobilů, na kterém se vyskytují nejuznávanější persony sportu a především pak legendární auta minulosti i současnosti. Od vozů F1 všech dob, přes Le Mans, až po rallyové auta.

Být aktivním účastníkem Goodwoodu je neuvěřitelná pocta. Pokud by mi někdo řekl, že se mi to jednou povede, nevěřil bych. Naštěstí díky dlouholetého úspěšného partnerství s Pragovkou mi byla svěřena důvěra závodit s oturbenou R1 v závodě do vrchu, který každý den na festivalu probíhá a postupně graduje. V paddocku pro jezdce jsem denně posnídával, převlékal se a sdílel latríny se jmény jako Loeb, Button, Ricciardo, Norris, ale také Stewart, Andretti nebo Fittipaldi. Pro kluka z Mnichova Hradiště nevídaná věc.

Abych to příliš neprotahoval, půjdu rovnou k průběhu akce. Ve čtvrtek jsem měl první seznámení s tratí v podobě tréninkové jízdy. Trať je sice poměrně jednoduchá, nicméně uprášená, úzká a bez velkého prostoru pro chybu. Začal jsem tedy vcelku zlehka a navíc ve třetí zatáčce dojel jiné auto. Páteční jízda už byla lepší. Dopoledne sedl do demo jízdy Ben Collins aka The Stig a zajel čas lehce nad hranici 55s. Bylo na čase trochu zabrat, abych nezůstal ponížen. Naštěstí se mi povedlo jeho čas ještě o 2s zlepšit a v absolutním pořadí jsme byli rázem pátí, což mezi odbornou i diváckou veřejností vyvolalo příjemné překvapení.

V sobotu odpoledne následovala tzv. kvalifikace, ze které už do finále šlo jen 15 nejrychlejších. Chtěl jsem pořádně zatáhnout a čas dostat k hranici 50s. Ve čtvrté zatáčce jsem však dojel Adriena Fourmax, továrního jezdce M-Sport s novým Fordem Puma WRC, který po chybě v úvodu začal jet pro diváky a snažil se dělat donuty. Bohužel mu nedošlo, že startovní rozestup je pouze 15s. I přes jeho omluvu byl můj čas znehodnocen a nakonec jen těsně jsem proklouznul mezi postupující.

Pro neděli jsem se nastavil na vítězství. Od vedení jsem dostal pokyn být vidět – být nejrychlejší nebo dát největší ránu festivalu (pro variantu B si díky zkušenostem z Legend nemohli zvolit lepšího pilota .)) Přikláněl jsem se spíše k porážce soupeřů. Nakonec začalo těsně před mým pokusem lehce pršet, já byl jako jeden z mála na čistém slicku a raději tedy zvolil variantu na jistotu. Možná to mohlo být o něco rychlejší, ale výsledný čas 52,2s a 6.místo beru jako perfektní výsledek. Ten den ráno už jeden z kolegů rozbil “na kaši” legendární Jaguar XJR (hodnota přes 1 milion euro) a chvíli předeme mnou dal totálku i představitel Nascar vozů.

Překvapilo mě, jak přátelská atmosféra mezi jezdci panuje. Po dojetí a následném čekání nahoře na kopci jsem si udělal pár nových známých. Jedním z nich třeba nějaký Travis Pastrana, Romain Dumas nebo třeba Matthew Wilson, kterého jsem mimochodem 15 let nazpět nenáviděl za to, že „vyfoukl“ místo ve Fordu WRC Romanu Krestovi.

Před pěti lety se na start postavil můj velký kamarád a týmový parťák Tomáš Vojtěch se silniční Pragou R1R. Nevím o jiném českém jezdci, který by se nejen svezl, ale i dostal do závodu na čas. O to více si zážitku vážím. Bezesporu je to jeden z těch momentů, o které se snad jednou podělím s vnoučaty.