Díl 1. – Těžké začátky

Přestupy jezdců mezi motoristickými disciplínami nejsou až tak úplně ojedinělou věcí. Ovšem aby se okruhový jezdec dokázal hned první sezonu takovým výrazným způsobem prosadit na domácím soutěžáckém kolbišti, to se svého času nepodařilo ani ještě slavnějším jménům z okruhů, z nichž zmiňme alespoň Tomáše a Štěpána Vojtěchovy či Tomáše Engeho. Dnes je řeč o rallyovém nováčkovi Aleši Jiráskovi, 33letém závodníkovi z Mnichova Hradiště a továrním jezdci týmu Praga Cars, jenž ve svých Kristových letech spojil síly se zkušeným zlínským spolujezdcem Petrem Machů a přestoupil do rally. Úvodní tři starty ve dvoudenních podnicích mistrovství republiky nedopadly pro nově vytvořenou posádku ještě nijak slavně, v polovině sezony ale přišel výrazný výsledkový progres. Konečné 4. místo v tabulce MČR 2022 hned za elitní trojicí Kopecký – Mareš – Stříteský lze tedy jednoznačně hodnotit jako výsledek z říše snů.

Na konci sezony 2021 končí čtyřletá spolupráce posádky Jakeš – Machů a ve Fabii R5 se uvolňuje místo na pozici jezdce. To o pár měsíců později obsazuje dosud okruhový jezdec a trenér sportovní jízdy a driftování Aleš Jirásek. Vzniká tak posádka týmu PRAGA-Automotive s.r.o. a úvodní otázka se přímo nabízí – jak k tomu všemu došlo?

Petr Machů: „Kontakt na Aleše jsem dostal od jednoho člověka z Pragovky. Naznačoval mi, že je tady zajímavý jezdec, který má zájem zkusit rally a že bychom to mohli spolu vyzkoušet. Přiznám se, že po 13 letech v rally, kdy jsem měl za sebou již skoro stovku odjetých závodů, jsem zvažoval, že letos trochu zvolním a pojedu jen omezený program. Nakonec mi to ale nedalo a zavolal jsem Alešovi, abych se ho přeptal, jaké jsou jeho představy.“

Aleš Jirásek: „Po Setkání mistrů v Sosnové jsem dával nějaký rozhovor a říkal v něm, že bych si rád vyzkoušel něco nového a že rally byl vždycky můj sen. Petrovi asi přišel můj výsledek ze Sosnové docela zajímavý, takže nakonec jsme se o tom bavili celou zimu prakticky každý den, ale jen po telefonu. Paradoxně aniž bychom se spolu kdy předtím viděli a oficiálně jsme se poprvé potkali až dva měsíce po prvním telefonátu. Zajel jsem do Zlína a zkusili jsme si napsat rozpis, abych vůbec věděl, kde a jak doleva či doprava.

Před začátkem sezony jste měl za sebou jediný start v soutěžním autě, a to ještě na polygonu v Sosnové. Byl jste si předtím někde zajezdit alespoň třeba v zimě na hřebících?

AJ: Jak říkáte, zkušenost z rally v tu chvíli u mne nula. Mimo okruhového závodění se ale zabývám také koučováním a jako instruktor už cca 12 let jezdím i na zimní tréninky. Kromě sklouznutí se na sněhu jezdím navíc drifty, takže mám určité povědomí o tom, jak se chová auto ve smyku. Jenže cesta k tomu umět jezdit rally je odsud pořád ještě hrozně daleká.

PM: Až v únoru se vše upeklo najisto. Rozhodli jsme se, že do toho jdeme a teprve 14 dní před Valašskou seděl Aleš poprvé v moji závodní Fabii R5. Měli jsme společný test Filipem Marešem na Chloudově a v Březovicích, a když jsem viděl, že tam Aleš dostával od Filipa třeba jen sekundu, tak jsem tušil, že to s ním může být hodně rychlé závodění. Ale je mi jasné, že něco jiného je test na krátkém úseku a pak skutečná rychlostní zkouška, kde se musí jet na rozpis.

Jak vlastně vznikl tento test s Filipem Marešem?

AJ: S Filipem se znám již z dřívějška, oba máme obecně blízko sportu. A tím, že jsme z jednoho kraje, tak jsme se potkávali tady u nás v rámci jednoho místního duatlonového závodu. Samozřejmě jsme se bavili i o závodění, a proto jsem byl rád, když jsme mohli mít první testy společně. Víc už jsme ale spolu během sezony nespolupracovali. Co se týká rally, tak každý z nás je pochopitelně jinde – Filip už je ostřílený soutěžní jezdec, já stále ještě nováček.

Na otázku, co bylo pro vás nejtěžší při přechodu do rally, asi příliš originální odpověď nedostanu …

AJ: Nechci, aby to vypadalo jako klišé, které říkají i ostatní bývalí okruháři, každopádně naprostým základem je napsat si správně rozpis. A rozumět mu a jet podle něj rychle. Naučit se to není věc na jeden rok, v tomto ohledu pořád ještě nemáme vyhráno. Je přede mnou nespočet levelů, na které se dá posunout, aby se jelo ještě rychleji. Nicméně mnohem větší výzva je pro mne nastavit si v závodě to správné tempo, s tím mám pořád velké problémy. Buď začnu v závodě moc pomalu, anebo zase hodně rychle. Když pomalu, tak jsme jen pomalí, jenže když rychle, tak vznikne zase jiný problém. Musím se naučit nastavit si ideální tempo, aby jel člověk vědomě s tím, že dokáže auto uřídit. A když ho něco překvapí, tak to také dokáže vyřešit. To je pro mne stále velké téma a výzva pro příští sezónu.

PM: Aleš pochopitelně nemá ty zkušenosti jako ti, kteří jedou danou soutěž třeba už podesáté a v podstatě ví o každé zatáčce každé rychlostní zkoušky. Těm stačí jen nahazovat diktát a oni si pouze připomínají, kde jsou. Občas proto ještě ladíme tempo diktátu tak, aby to pro Aleše bylo raději dřív, než to potřeboval třeba Mirek Jakeš. Ale zase nesmí dostat informace moc brzo, aby je stačil hlavou pobrat a všechno správně pochopil.

Na Valašce přišla první skutečná rychlostní zkouška a po kilometru vylomené pravé přední kolo. Zdálo by se, že jste jen neodhadl rozměry auto.

AJ: Tak to samozřejmě je, nicméně chyba pramenila i z jiných věcí. Poprvé jedete v lese, předtím poprvé stojíte v časovce, k tomu pořád přemýšlíte, jestli jsou správně ohřáté pneumatiky a tak dále. Asi toho bylo na mne ten den ještě hodně a prostě jsem jen nedokázal vše správně vyhodnotit. Ten antikat jsem jinak normálně viděl, zkrátka byla to moje hloupost, která naštěstí nestále moc peněz. Nicméně ne úplně začátek, který by si člověk představoval.

PM: Přitom na shakedownu jsme začali šestým časem a ukázali, že umíme jezdit rychle. Jenže tím jsme si možná tak trochu na sebe ušili bič.

AJ: Přesně tak. Kdybychom tam byli desátí nebo patnáctí, tak se nám asi startuje do závodu líp. Jenže ať člověk chce nebo nechce, tak už to máte v hlavě a chcete zajet nějaký slušný výsledek. A hlavně my chlapi umíme být někdy dost soutěživí 🙂

Pak na Petrově domácí Kopné solidní 5. místo, jenže druhý podnik MČR a druhá havárie. Navíc na okruhové RZ Čínov, kde vám to mělo papírově sedět.

AJ: Šumava byla pro mne hodně bolavá právě proto, že se to stalo na okruhu. V seznamovačkách jsme v osudné zatáčce museli zpomalit a dávat přednost v křižovatce, no a já pak měl pocit, že se dá daný úsek projet mnohem rychleji. Navíc jsme tam v závodě dojeli jiné auto, já se úplně odpojil od Péti a přestal poslouchat rozpis. Začal jsem se jako na okruhu soustředit jen na auto před sebou a do levé sedm vletěl tempem, jako by to byla levá čtyři. Ale paradoxně k té havárii dodám, že při zpětném ohlédnutí je možná i dobře, že se to stalo. Nebylo špatné si uvědomit, jak jednoduše se dá nabourat v okamžiku, kdy se cítím neohrožený, protože se jede na okruhu a tam to přece znám. Přitom jsem měl v tajných představách, že na Čínově budeme v top 3. Myslel jsem si, že na širokém a přehledném okruhu mi stačí jen zužitkovat dřívější zkušenosti.

PM: Navíc v Klatovech jsme si zase jenom připomněli, jak je rally týmový sport. Auto po saltu v příkopě nevypadalo nejlépe a za to, že jsme v sobotu a neděli mohli odjet 150 ostrých kilometrů, musím ještě jednou poděkovat našim mechanikům. Z pátka na sobotu vůbec nespali a makali na autě až do rána, aby se nakonec vše stihlo opravit prakticky těsně před startem sobotní etapy. Mezitím jsme si vyřídili u sportovních komisařů povolení pokračovat v soutěži s tím, že pojedeme mimo celkovou klasifikaci. Nešlo nám o body, ale jen o to nabrat co nejvíce zkušeností.

Do třetice všeho zlého přišlo hned na následujícím Krumlově. Po výletu mezi stromy se dá říct, že jste měli ještě štěstí v neštěstí.

AJ: Naštěstí auto skončilo na ližině a žádný strom jsme netrefili napřímo. V tu chvíli to vypadalo dost ostudně, když ze tří startů ve velkém mistráku jsme třikrát odstoupili po kolizi či havárii. Jenže vždycky se jednalo o něco odlišného. V Krumlově poprvé jízda v noci, jede se naprosto na rozpis a ani paměť z prvních průjezdů tím pádem nehraje roli, ve tmě se vám to všechno smaže.

PM: A já ještě jednou připomenu naše skvělé mechaniky, kteří auto nachystali na druhou etapu a my jsme tak, asi jako jediná posádka v celém šampionátu, viděli cílové rampy všech osmi soutěží velkého mistráku. Věřil jsem, že se ta mizerná série musí jednou zlomit, potřebovali jsme jen odjet konečně jeden celý závod bez zásadnějších problémů. A to se podařilo v Hustopečích.

AJ: Odjížděli jsme tam s vědomím, že chceme jenom dojet, nic víc. A je jedno, jestli skončíme desátí nebo patnáctí, byť mne trochu bolelo, že jedeme pomalu. Ale chtěl jsem si být v každém okamžiku jistý, že mám auto pod kontrolou, a potvrdit si, co mi říkal Karel Trojan. Že zrychlovat se může až v okamžiku, kdy se odjede celá soutěž od začátku až do konce bez jediného krizového momentu. Jasně, že je pro mne těžké se orientovat na nových tratích, ale tím si musel projít každý. A sám jsem zvědavý, jak to bude pro mne vypadat na stejných soutěžích a erzetách, až se tam za rok vrátíme.

PM: Jsem přesvědčený, že v příští sezoně to už bude jenom lepší a Aleš začne zúročovat letošní zkušenosti. Ani v době, kdy se nám nedařilo, jsem nepropadal žádné panice, z mé strany měl Aleš vždy plnou důvěru. A toto přesvědčení mi potvrzoval i Karel Jirátko, který mě v začátcích zaučoval do spolujezdeckého řemesla. Už na jaře mi říkal – počkej, až se vyjezdí, tak z něho bude hodně dobrý soutěžák.

Díl 2. Vstup do širší špičky českého rallysportu

V průběhu sezóny 2022 jsme se od Aleše Jiráska a Petra Machů nedočkali žádných tiskových zpráv. Nově složená posádka se chtěla soustředit hlavně sama na sebe a logicky tak zpočátku ani nechtěla žádný velký mediální rozruch. O to větší prostor teď dostává čtvrtá nejlepší posádka Sonax Mistrovství České republiky v rally na úplný závěr roku. V prvním díle (díl 1. – Těžké začátky) jsme popsali složitou první polovinu sezony, kdy se po Rally Hustopeče drželi Aleš s Petrem na průběžném 14. místě absolutního pořadí MČR s pouhými 19 body. O tom, že na konci sezony se zlepší o deset příček a jejich bodový příděl bude více než sedminásobný, se ani jednomu z nich v tu chvíli určitě nesnilo.

Aleši, druhá polovina sezony začínala na Bohemia rally, která je vaší domácí soutěží. Byla v tomto ohledu něčím specifická?

Aleš Jirásek (AJ): Co se týká trati, tak kromě staroměstské RZ a shakedownu, kde se jezdívám občas projet na kole, jsem přímo neznal ani jednu zkoušku. Ale bylo pro mne určitě příjemné, že se jede doma, že mohu spát doma a že se přijde podívat hodně známých. Někdo to možná nemá rád, dostává se pak pod tlak, ale na mne má tlak naopak pozitivní efekt a nepřináší mi nervozitu. Před bohemkou jsme byli v situaci, kdy jsme měli za sebou první kompletně dojetou dvoudenní rally a mohli jsme udělat další krok dopředu a zrychlit. Jediný větší respekt jsem měl z městské erzety, abych si tam nevyrobil nějaký problém o obrubníky. Na ostatních vložkách jsme se ale podle časů zrychlili a konečné šesté místo bylo super. Jasně, první pětka je pořád ještě daleko, na druhou stranu už jsme dokázali jet vyrovnané časy s Martinem Vlčkem či Karlem Trojanem, anebo být dokonce i o něco rychlejší.

Následovala Barumka, která je zase domácí soutěží pro Petra. Do toho proměnlivé počasí a díky vysokému startovnímu číslu 49 předpoklad většího množství bláta na trati.

Petr Machů (PM): Neberu barumku nijak specificky jen proto, že se jezdí blízko mého domova, snad jen v začátcích jsem to cítil jinak. Dnes už člověk ví, že ke každé soutěži musí přistupovat zodpovědně a s pokorou a jakékoliv bláznění se může vymstít. Ale jasně, fanoušků je na barumce z celého mistrovství zdaleka nejvíce a atmosféra je tady pokaždé velmi pěkná. Spíš jsem si při letošním ročníku uvědomoval, že už začínám druhou stovku svých startů, jubilejní 100. rally jsem si prožil v Mladé Boleslavi. Nezdá se to, ale za ty roky už člověk při rally něco zažil.

AJ: Přijel jsem do Zlína s velkým respektem, vždyť se stačí podívat do historických výsledků a jen málokdo tam nemá pomyslné červené políčko s vypadnutím. Přitom ty nehody jsou při barumce časté a ne zrovna malé. Proto i do této soutěže jsem šel s pocitem, že je třeba hlavně ji projet bez chyb. Díky vysokému číslu a podmínkám jsme nasadili tempo, které odhadnu řekněme na cca 70%. V drtivé většině zatáček jsem cítil, že se dají jet rychleji. Jenže pak přišla po devíti bezproblémových desátá zatáčka a v ní tolik bláta, že jsem byl rád, že jsme nejeli rychleji a nemuseli řešit nějakou krizovku. Navíc mám pořád omezené znalosti čtení rozpisu a netuším, kde a jak moc bude vykatováno. Ty zkušenosti přichází až po letech, to nejde získat automaticky. Zvolili jsme konzervativní tempo a musím říct, že sám za sebe jsem se až tak moc hezky nesvezl. Ale ve finále to bylo dobře, výsledek nám přinesl důležité body a tlačit víc by jen znamenalo dostat se do problémů.

Na Pačejov opět vylepšení nejlepšího umístění, konečné páté místo a ztráta na kilometr rychlostní zkoušky se od špičky opět o něco zmenšila.

AJ: Už během seznamovaček jsem cítil, že je trať pro mne rytmičtější, je více vidět do zatáček a celá mi nepřišla až tak zrádná jako ty na předcházejících soutěžích. K tomu několik polokruhových erzet, což mi samozřejmě vyhovovalo. Navíc po dobře projeté bohemce a solidním výkonu na barumce si člověk zase více věřil. Když nepočítám chybu na první vložce, tak z hlediska dosahovaných časů možná jeden z nejkonzistentnějších výkonů. Celková ztráta od špičky, byť je pochopitelně pořád ještě veliká, se pomalu zmenšuje. A to je to, co mne zajímá asi ještě více než celkové pořadí. Na některých vložkách sice mohly být o něco lepší časy, ale zase už vím, kde jsme ten čas ztráceli. A mám představu, kde bychom se mohli pohybovat, až se do toho pustíme pořádně.

Závěrečná soutěž v Německu měla pro všechny naše posádky nové tratě, což mohlo být pro Vás výhodou. Na druhou stranu se zde nesešla příliš početná česká špička a malinko tak mohlo chybět srovnání.

AJ: Co se týká tlaku, tak asi ten největší mi přinesla právě Drei Stādte, pro mne zatím vůbec nejstresovější soutěž. Měla dost napjatý harmonogram najíždění, po dvou průjezdech si člověk ani zdaleka nedokázal zapamatovat všechna problematická místa a hned po najíždění jsme bez jídla a odpočinku startovali do první etapy. I díky dosti divokým povětrnostním podmínkám se těžko chytalo to správné tempo. O celkové pořadí nám zase tak nešlo, nicméně jsem trochu čekal, že ztráta na kilometr bude menší. Jenže v neprospěch hrály právě ty opravdu místy až šílené podmínky. A také dva průjezdy jsou pro mne málo – poprvé si trať napíšu, při druhém se rozpis opravuje a ten třetí kontrolní průjezd, který je vyjma barumky na ostatních soutěžích našeho mistráku, mi v Německu chyběl. Ale i přesto jsme dokázali zajet v konkurenci kompletní německé špičky dva šesté absolutní časy.

Nakonec z toho ale byl parádní závěr, když v konečném součtu celé sezony MČR jste získali přesně 142,5 bodů a celkové 4. místo absolutně za tak ostřílenými soutěžáky jako jsou Kopecký, Mareš či Stříteský.

PM: Ano, opravdu výsledek, o jakém se nám před začátkem sezony ani nesnilo. Plány byly na začátku roku jasné – Aleš musí pomalu poznat, o čem soutěže vůbec jsou, naučit se pracovat s rozpisem, zvyknout si na odlišné podmínky v jednotlivých průjezdech a vůbec vnímat vše okolo rally. Pomalu zrychlovat jsme měli v plánu až v druhé polovině roku. Jasně, nikdo neříká, že jsme byli čtvrtou nejrychlejší posádkou co do dosahovaných časů na jednotlivých erzetách. Já ale zase tvrdím, že rally je pořád ještě rychlostně-vytrvalostní závod a nestačí jen zajet několik rychlých časů, když pak přepálíte tempo a skončíte v lepším případě mimo trať. Když to vezmu čistě ze svého osobního pohledu, tak konečné 4. místo v absolutním pořadí velkého mistráku je můj dosud vůbec nejlepší výsledek v celé kariéře a překonává i mistrovský titul z dvoukolek s Vencou Dunovským.

Logicky se nabízí otázka, jaké jsou plány pro příští sezonu?

PM: Nejsem zastáncem programu, kdy se jedou tři závody z jednoho seriálu, tři z druhého a nakonec další dva z jiného. Chci, aby závodění mělo hlavu a patu a aby se jel ucelený program. Proto se objevíme v kompletním sedmidílném seriálu „velkého“ mistráku s tím, že nevylučujeme ani starty v některých sprintech v rámci testu na podniky MČR. Navíc Aldovy výkony a jeho obrovská chuť se pořád posouvat dopředu mne tak motivují, že jednou ze stěžejních věcí příští sezony bude modernizace soutěžní techniky. Rally se pro mne po těch letech stal už jak koníček, tak i práce zároveň. Starám se o dílnu, o auto, zajišťuji mechaniky a celou řadu logistických věcí, to vše zabere hodně času.

AJ: Plány na konkrétní umístění si nechci dávat, i když Petr tvrdí, že to čtvrté místo absolutně musíme minimálně obhájit :). Jak už jsem říkal, spíš než konečný výsledek mne zajímá, jak se bude zmenšovat ztráta na ty nejrychlejší a hlavně jak se bude cítit člověk na tratích erzet, když už tam pojede podruhé. Zatím jsem se při jízdě soustředil víceméně jen na sebe a diktát od Péti. Poprvé v životě jsem také závodil se čtyřkolkou a cítil jsem, že problémy mi dělají hlavně druhé poloviny zatáček, kde si nesu návyky ze zadokolky. Postupně ale máme v plánu více pracovat s telemetrií a nastavením podvozku a posouvat se dopředu i v tomto ohledu

A co účast při premiéře světového šampionátu v Česku?

PM: Byla by to pomyslná třešnička na dortu na konci sezony. Ale je to ještě tak daleko, že o tom v tuto chvíli nijak nepřemýšlíme, současně to ale nevylučujeme.

AJ: Každopádně start na takové soutěži by musel mít pro nás i určitou sportovní hodnotu a rozhodně bychom ho nebrali tak, že se jedeme jen zúčastnit.

Petře, naznačil jste modernizaci techniky. Můžete být v tomto ohledu konkrétnější?

PM: Nevím, jestli prozradím něco překvapivého, ale ve Škodě Motorsport máme objednanou novou Fabii RS Rally2. Samozřejmě je nám jasné, že v současné složité době, kdy panuje napjatá situace v celé řadě dodavatelsko-odběratelských vztahů, mají v Motorsportu jiné priority. První potřebují zajistit posádky v mistrovství světa a mistrovství Evropy a teprve pak přijdou na řadu týmy z národních šampionátů. Když půjde vše dobře, mohli bychom mít doma novou fabii někdy na přelomu jara a léta. Přechod ale rozhodně nechceme uspěchat a zatím pracujeme s tím, že do nové sezony vystartujeme se stoprocentně připravenou „starou“ fabií R5. Teprve až bude nová fabia připravená, nabídneme „er-pětku“ k prodeji a doma si nechám jen svoji srdcovou Fabii S2000. O přechodu k jiné značce jsem vůbec neuvažoval, spolupráce se Škodovkou byla vždy výborná. Za všechny lidi ve škodováckém Motorsportu zmíním alespoň pana Vavříka, který se stará o plynulé dodávky náhradních dílů, či hlavního inženýra pana Trkolu, s kterým řešíme technické konzultace, nastavení map atp.

A poslední slovo na závěr …

PM: Rádi bychom popřáli všem fanouškům rally do nového roku 2023 hlavně hodně zdraví, radosti a osobní spokojenosti. O tu rallyovou radost se s nimi budeme chtít podělit u tratí rychlostních zkoušek, a když bude chvilka, rádi s nimi dáme řeč i v servisním zázemí. Společně si pak jistě všichni přejeme, aby rok 2023 byl pokud možno klidný z geopolitického hlediska a souboje se odehrávaly pokud možno jen na sportovních kolbištích.

AJ: Poděkování za úspěšnou sezonu 2022 posíláme i do Pragovky a dalším naším partnerům jako jsou Penax, domovský Air Design a další, velký dík za pochopení patří i našim rodinám a partnerkám.