Zúčastnit se 24-hodinového závodu byl dlouhá léta nedostižný cíl. Letos se naskytla nečekaná šance. Na začátek zmíním, že dvacetičtyřhodinovka má vlastní pravidla. Nejde o víkend, ale prakticky o celý týden. Co o týden, o měsíce příprav. Závod se jel v druhé polovině září, ale pro většinu zúčastněných začal už v polovině července. Speciálně kluci v Pragovce (Vlado a Jaro) si neskutečně mákli, aby připravili všechny potřebné změny – přídavná světla, více palivových čerpadel a spoustu dalších úprav, které mechanikům během závodu usnadňují práci.

Moje role byla sestavit konkurenceschopnou posádku, která zároveň naplní potřebný budget a dále zajistit X dalšího vybavení. Posádka se narodila poměrně snadno. Díky anglickému oddělení Praga Cars UK se podařilo domluvit Bena Collinse aka Stiga z Top Gearu. Dalším byl můj dlouhodobý parťák Robert Sulma, se kterým jezdím na závody s Porsche. Čtvrtý člen byl dobrý kamarád Vašek Bumbálek, pro něhož to byla premiéra ve světě velkých závodů. A posledním měl být Libor Milota. Toho však necelé dva týdny před závody vzaly záda a pro mě tak bylo celkem těžké najít náhradu. Tahle výměna mě stála přes 10 hodin telefonování napříč světem. Nakonec mi Roni Fellner (zástupce Pragovky na Floridě) dohodil Američana Renauda Mariottiho, který s R1 už závodil ve státech a měl průpravu pro vytrvalostní závody. Posádka by tedy byla, budget snad také.

Do Belgie jsme vyrazili už v pondělí a během úterka chystali zázemí –  Samozřejmě bychom to nebyli my, kdyby hned první den nepadla nějaká ta láhev a sud plzně. I to však k závodům v našem pojetí patří, zvlášť pokud je vedoucím cateringového oddělení Tomáš Vojtěch aka Dobytek. Ve středu byl náročný den plný přejímek, zkoušek zastávek v boxech, zaučení belgické posádky, která startovala s druhou R1. Nikdo se na chvíli nezastavil.

Ve čtvrtek probíhaly po celý den tréninky. Vše šlo hladce, i když tempem jsme byli trochu za očekáváním (minimálně mým). Bylo jasně patrné, že na absolutní vítězství mít nebudeme, protože minimálně několik nejrychlejších prototypů Norma bylo na této trati k nedostižení. My jsme mohli myslet na umístění v první desítce, což se také potvrdilo v podvečerní kvalifikaci. Tam musel každý jezdec zajet alespoň jedno měřené kolo.

Plán byl, že na závěr zůstane prostor pro Bena a mě, tedy že jeden z nás zajede rychlé kolo. U dlouhých závodů není startovní pozice tak důležitá, ale u nás v týmu se uzavíraly sázky, kdo z nás dvou bude rychlejší. O to více jsem si vážil toho, že se mi v posledním kole povedlo Benův čas o pár desetin překonat. A tak jsem za naši posádku do závěrečného a již nočního superpole – rozstřel na jedno kolo – postoupil já. Povedlo se mi zajet pátý čas a první ve třídě. Díky netradičním regulím belgického mistrovství jsme startovali z první řady (každá třída měla jednu pomyslnou řadu na startu).

Poslední milou povinností ve čtvrtek byly noční tréninky. Jízda v noci je něco zvláštního. Kdo nezažil jet po tmě, měl by to napravit. Umocněné vnímání rychlosti, dlouhé stíny, složité prodírání se polem a magická atmosféra.

V pátek ráno dávám lehký výjezd na kole a během dne jsme trénovali zastávky v boxech, finalizovali strategii a diskutovali přístup k závodu. Kluci mezitím dodělávali poslední přípravy na autě a manažer týmu Honza Martínek létal smykem kvůli dolaďování administrativy. Večer přijíždí můj šéf z AMG a velký kamarád Pepa Hlávka, který se díky nemoci týmového manažera zhostil role hlavního stratéga. Diskutujeme skoro do půlnoci, dáváme jedno pivo a jdeme naspávat.

Sobotu načíná ranní warm-up, většina posádky naměří jedno kolo pro doladění formy. Já vynechávám, šetřím auto. Následuje autogramiáda a poslední týmová porada. Ve 2 odpoledne začíná oficiální startovní procedura. Ben doveze auto na rošt a tam se záhy ocitá snad několik tisíc lidí na drivers parádu. Tolik fanoušků jsem na okruhové akci v životě nezažil. Belgičani motorsport umí.

15:00 – start. Ben dostává hned na startovní rovině menší ránu z boku od držitele pole position. Na první pohled se nic neděje a jezdí dlouho ve vedoucí skupině. Po 50 minutách však najednou zastavuje na trati a propadáme se ze 6. místa na chvost. Kontakt se soupeřem na startu totiž poškodil těhlici a ta praskla až po delší době. V tu chvíli je i přes optimismus jasné, že výsledek je nenávratně v prdeli… Nicméně závod je dlouhý a i přes ztrátu 11 kol je potřeba jet dále.

Po 90 minutách jde do auta Robert. Odjede velmi solidní stint a postupně stoupáme pořadím. Vše jde bez problémů až do 10 hodin, kdy na Vaškův stint začíná lehce pršet a následně má Renaud problémy s vyvážením brzd. V půl 12. jdu do auta já, jsme na 28. pozici a naděje na slušné umístění se nám nenávratně vzdaluje. Povedl se mi odjet životní 2,5 hodinový stint jen s tankováním za safety carem. Jedeme časy s čelem závodu a najednou jsme na 21.místě s tím, že naděje na TOP10 opět žije.

Ve 2 v noci jde do auta opět Ben a pokračuje ve skvělém tempu. Bohužel při jednom z předjíždění aut o kolo přejede vysoký obrubník tak tvrdě, že praskne poloosa. Opět stojíme a nabíráme další a další kola ztráty. Kdybych to uměl, rozbrečím se. Dále jede Vašek a Renaud, vedou si i přes pár problémů statečně.

Ve 4 ráno si jdu na chvíli lehnout. Tělo celkem jede, ale oči jsou už mínus. Karavan pro jezdce máme zaparkovaný asi 10 metrů od dráhy, takže i přes únavu není jednoduché zabrat. Zvlášť když přesně na jeho úrovni řadí nové cupové Porsche na pětku. Kdo už slyšel jeho zvuk, pochopí… Najednou vyjíždí safety car a konečně je několik minut ticho.

Těsně před usnutím se mi rozezvoní telefon. Pepa Hlávka mě potřebuje zpátky v autě. Je stále naprostá tma, mírně prší, ale zároveň to není na mokré gumy. Rázem jsem opět fit a svěží, oblékám se a mastím zpátky do boxů. Po cestě si říkám, že přesně tohle je ten moment, proč to už teď bude nezapomenutelná story.

Lehce po páté ráno tedy znovu sedím v autě. Jsme někde okolo 30.místa, ztráta na okolní soupeře v řádech několika kol. Můj stint mi postupně zpříjemňuje rozednívání a zábavné pokusy Pepy, který se provizorně, všemožně a neúnavně snaží opravit nefungující radiovou komunikaci. Jedeme opět velmi silné tempo na úrovni TOP5 a stoupáme pomalu nahoru. Jedu tak dlouho, jak vydržím. Poslední kolo už vyčerpáním skoro ani nedojedu do boxů a v půl 8 předávám auto Robertovi.

Naše sympatická fyzioterapeutka Evženie mi rozmasíruje zatuhlé tělo a jdu konečně spát. Kluci mezitím dál bojují. Bohužel ani druhý den se nám nepodařilo vyhnout problémům – kolize se soupeřem a další prasklá poloosa. Vstávám okolo 12.hodiny. Dobrý výsledek je sice nadobro ztracen, ale pořád můžeme alespoň dojet. A jakkoli to zní, i to se počítá.

Před druhou odpoledne jdu naposled za volant. Ztráty na vozy před námi jsou sice velké, ale tempo i tak držíme na úrovni nejrychlejších. Ve tři odpoledne protínáme cíl na 23.místě. Dojet 24 hodinový závod je zvláštní a nepopsatelný pocit. Celý tým makal s neuvěřitelnou vervou na tom, abychom se nejen stihli připravit, ale také to dotáhli do cíle. Především mechanici v čele s Vladem. To, co předvedli v noci, kdy jim do boxů každých 30 minut dojela jedna nebo druhá Pragovka s poškozením po kontaktu se soupeři, má mé neskonalé uznání.

Nedělní večeře s Vencou Bumbálkem a s Pepou „Toto“ Hlávkou připomíná únavou seriál walking dead“, nicméně důstojně zapít tuto story byla povinnost. Zolder opouštíme zkušenější, s pokorou a s nadějí, že se v roce 2022 vrátíme pro lepší výsledek.